Jdi na obsah Jdi na menu
 


Návštěva (povídka)

Jiří Kos
Sloužili jsme spolu v 80. letech minulého století na vojně a poté se vzájemné navštěvovali. Ale znáte to, jak to v životě chodí – on je z Ostravy, já z jihu Čech a tak těch návštěv bylo jako šafránu a většinou někde v cizím městě v půli cesty mezi Ostravou a Lomnicí. Pak jsem byl dlouhodobě nemocný já, on měl zdravotní potíže zase před rokem. Minulý podzim jsem ho navštívil v jeho rodné Ostravě a v tomto zvláštním městě, poznamenaným hutnictvím a těžkým průmyslem, strávil celé dva dni. Dýchl na mě dech minulosti, ale i současná architektura. Letos přijel Rudolf za mnou, aby zase poznal moje bydliště. A já ho pyšně vedl přes půl města do jedné hospůdky, všechno mu ukazoval a popisoval a on -  coby kovaný Ostravák - to komentoval.
   „Ta vaše radnice je moc pěkná. Vévodí celému náměstí.  Jo, jo naši předci moc dobře věděli čím upoutat. Ale co je tohle za buzerplac? Připomíná mi to ten, na kterém jsme na vojně každé ráno nastupovali k ranní rozcvičce?“ divil se.
„Ale - to je naše náměstí. Před léty ho rekonstruovali. Trochu víc betonu, než by mělo být. Někomu se líbí, někomu ne,“ odpověděl jsem.
„A co ty? Tobě se líbí?“
„Zvykl jsem si…“
   Pak Ruda ukázal na budovu před sebou.
„Je divné mít přímo na náměstí poblíž radnice krematorium.“
„Ale tohle není krematorium, to je obecní úřad?“ opravil jsem ho.
„Aha, to mě popletla ta nová fasáda. Je to pěkný, ale fádní – taková zvláštní kombinace barev. Na první pohled jsem si myslel,pivo.jpg že je to krematorium. Ale co je tohle…!?“ Rudolf ukázal doprostřed náměstí.
„To je kašna nebo spíš fontána, ale jaksi zatím nefunkční. Ale to se má taky časem změnit…“
„A já jsem si myslel, že je to vstup do metra, ale kde tady metro, viď? Připomíná mi to ďuru do šachty. Těch máme u nás v Ostravě několik…“
   Kostelík Sv. Václava uprostřed parčíku se mému kamarádovi moc líbil. „Konečně pořádné stromy ve městě…“ Nahlédl i dovnitř kostelíka. „Tak to je nádhera. Dýchá odtud naprostý klid a pohoda. A kostelík je čistý a upravený jako klícka. Ale není to hospoda! Tady nám nenalejou.  A už mě bolí od toho chození nohy…“
   Nu což - přání kamaráda se musí splnit. A tak jsme pokračovali dál.
„Hele. Tady je hospoda!“ zvolal.
„To je hotel a moc nóbl – tam nás nepustí, ale vím o lepším zařízení.“  A vedl ho tam, kam občas rád chodím posedět.
   Bylo to jako v té známé písničce z našeho mladí – šli na pár piv, bylo jich víc a pak jeden dostal nápad v autě se svíst… Chtěli jsme si vzít na cestu domů taxíka, ale žádný pro nás nakonec nepřijel. A tak jsme museli zase po svých - s lahví piva v ruce a s písničkou na rtech. Zpáteční cesta přes náměstí nám trvala o mnoho déle, než když jsme šli tam. U kašny se Rudolf zasekl: „Pusť vodu, potřebuji se opláchnout…“
„Vždyť ti říkám, že ještě… nebo spíš -  už žádná neteče.“
   Ruda pak pohlédl svým unaveným zrakem na obecní budovu a zvolal: „Ne! To není krematorium, to je pohřební ústav…“
„Proč myslíš?“
„Protože tam dovnitř choděj živý lidi. Do krematoria by je vozili v černým autě…“ A pak se pustil šejdrem přes náměstí. „A po tom betonovým buzerplace se koneckonců pohodlně jde. To se musí uznat. Člověk tu nezakopává a má pěkný rozběh. Asi je dobře, že ho takhle udělali…“
Raději jsem ho odtáhl do vedlejší Sádecké ulice. Po té se šlo také dobře. Zašli jsme si, ale nakonec v pořádku došli.
   Návštěva Rudolfa byl pro mě takový malý návrat do mladých let ale bohužel s artrózou v kloubech a s dnou v chodidlech. A těch pět piv nás spíš porazilo, než postavilo na nohy. Člověk ale může čas od času udělat něco pošetilého a spustit se.
Proč tohle vlastně píšu a v této nadsázce, když je o mě známo, že mám své rodné město rád a spokojeně tu bydlím. Asi proto, jak naše město vidí cizák. Nejsou to moje slova, ale jeho. A to jsem se mu raději vůbec nezmínil, že tu nemáme bankomat a byl jsem rád, že neměl potřebu vybírat hotovost, abych mu nemusel vysvětlovat proč. Celkově vzato - mému příteli z vojny se tady nakonec líbilo, protože Lomnice mu místy připomínala jeho rodnou Ostravu. Dlouho jsem přemýšlel, jestli tohle vůbec mám zveřejnit. Nakonec jsem to udělal, protože si myslím, že i když se už spoustu věcí v Lomnici nedá od základu změnit, stále se dá něco vymýšlet, a vylepšovat to, co se nám moc nepovedlo.