Jdi na obsah Jdi na menu
 


Smutná pohádka o chátrání

5. 7. 2010

 

Lumír Šarman

 

Bylo, nebylo? Spíš bylo, než nebylo. Bohužel.
V jednom malém království usedl na trůn král Karel I. Lidé ho měli celkem rádi a mnoho z nich od něj čekalo velké věci. Nevšímali si proto některých vlastností, které jejich nový král měl. Aby si připadal důležitý, přijal mnoho nových služebníků. Aby si připadal silný, jednal s těmi, kteří se mu zdáli slabší než on, tvrdě. Aby si připadal nenahraditelný, dělal mnoho věcí sám. Aby se zapsal do historie, rozhodl se, že ve svém království bude budovat a budovat...

Písečné království, které leželo mezi mokřady, lesy a vodami plnými ryb, však mělo skoro prázdné pokladny. Doba byla zlá a předchozí král Miroslav hodně přemýšlel předtím, než utratil jen jediný dukát z královského majetku.
Král Karel I. se dozvěděl, že bohaté sousední království zvané Evropská unie, rozděluje velký poklad všem, kteří s ním chtějí uzavřít partnerskou smlouvu na dlouhé časy. Náš král se rozhodl smlouvu uzavřít. Mohl tak požádat o podíl na pokladu. Fungovalo to takhle: ke každým 6 dukátům z unie musel přidat 4 z vlastního království a pak teprve peníze mohl použít. Jenže unie si předem řekla na co. Karla sice trápilo, že nemůže za takové peníze opravit silnici nebo chodník, ale rozhodl se i tak poklad bohatého království využít.

kralovstvi_male.jpgPlynula léta a Karel I. stavěl a stavěl ... až došly peníze. Jeho království už nemělo na to, aby přidalo ke každým šesti dukátům z unie ty své a nikdo mu už nechtěl půjčit, protože dluhů bylo tak nějak hodně. Navíc už nezbylo v královské kase dostatek peněz na to, aby se opravovalo to, co se předtím postavilo a se slávou otevřelo. Kdysi novotou zářící majetek začal chátrat. Karel to viděl, ale nemohl s tím nic dělat. Tak dělal, že to nevidí. Jeho poddaní to také pozorovali a králi to občas řekli. Jenže tomu se to vůbec nelíbilo. Zavolal na své dráby a ti zlobivé poddané zavřeli do královského vězení.

Vysoký královský rádce, dlouholetý souputník krále Karla - hrabě Roman, došel k názoru, že se jeho vladař asi zbláznil a postavil se mu. Jenže král měl ještě hodně sil a útok odrazil. Požádal o pomoc vlivnou kněžnu Dagmar a společně se pokusili hraběte vystrnadit do jiného království. Jenže Roman měl mnoho přátel a příznivců i mezi poddanými a ti se vzbouřili a přišli několikrát před královský zámek s kosami, vidlemi a cepy, aby svému králi řekli, co si myslí. Jenže král stále neviděl, neslyšel. Navíc ho štvalo, že městem pravidelně kolovaly nové informace na svitku papíru označeném velkým A. Lidé se tak mohli dozvědět o některých věcech, které chtěl král udržet v tajnosti.

Písečné království pomalu chátralo. Pokladna byla prázdná. Poddaní byli nespokojení a svého druhdy milovaného vladaře neměli rádi - zlobili se na něj za to, kam království dovedl. Král se také zlobil. Zdálo se mu, že ho svět nechápe, že je to nespravedlivé. On má přece pravdu a ví, co je pro všechny nejlepší. Přišel však o své nejmocnější kouzlo - peníze. Bez nich už nemohl budovat, bez nich mu chátralo i to, co kdysi se slávou ukazoval. Král došel na konec své cesty a jindy plná královská síň zela prázdnotou - jeho příznivci ho ze strachu z porážky opouštěli.

Pohádky mají končit dobře. Král Karel I. dokraloval a na jeho místo nastoupil nový vladař. Tolik nevykřikoval, že všechno ví nejlépe. Tolik nebojoval. V klidu a pomalu, začal do Písečného království vracet to, co mu už dlouho chybělo: rozumné hospodaření. Po čase - vždyť všichni víme, že nový les roste přibližně o sto let déle, než trvá kácení toho předchozího - se do království vrátila pohoda a v kase bylo i něco nových dukátů. A hlavně: lidé se cítili lépe a bavilo je tam žít.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ocenění

(hrabě, 5. 7. 2010 15:49)

Tentokrát 1A. TO nemá chybu. Kulturní, věcné , přesné, příjemně se to čte, nearogantní...prostě 1A.