Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha o hřišti

28. 7. 2010


Jiří Kos

   Když jsem byl malý kluk, bylo hřiště TJ Tatranu z poloviny bez trávy, ale připadal jsem si na něm jako na nějakém malém nádraží. Hemžily se na něm děti rozličného věku. Malí fotbalisté stříleli na bránu a také chodili k Peškům na zahradu pro míče, protože jejich dřevěný plot ještě neměl ochranné pletivo. Bylo pořád lepší chodit k Peškům, než se brouzdat v kvetoucí vodě, jelikož za druhou bránou se nacházel rybník. Jiné děti hrály v háječku různé společenské hry ahriste.jpg dospívající kluci si pod břízkami za boudou dávali rande s holkami. Dnes, kdykoliv na hřiště zavítám, je prázdné (kromě zápasů a tréninků) a to se mi nezdá správné.
   Ono to vlastně už není jen hřiště, ale víceúčelový areál, který je zcela jistě pýchou města Lomnice. Akorát není tak využívaný, jak by měl, protože řekněme si to na rovinu – mládež, ale i my starší, jsme prostě leniví. A potom koho by pustili jít si jen tak zakopat na luxusní trávník, jehož údržba je náročná a stojí peníze. Od toho je tam druhé hřiště.
   V poslední době se hodně mluví a píše, co s tímto sportovním areálem – dát ho, nedat ho pod město a proč je ztrátový? Mě je v podstatě jedno, jestli ho bude spravovat TJ nebo MÚ, mě spíš zajímá, jak přitáhnout děti ke sportu, aby ty dluhy, které dnešní sport vytváří, nebyly pro nic za nic.  Dříve dělali sportovci i škola mnoho sportovních akcí a děti na ně chodily. Teď na to není čas, nálada ani peníze. Ale je to tak správně? Sport přece není o tom, jak přepychové hřiště máme, ale jestli na něj chodí mládež a dospělí sportovat.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář