Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha porevoluční

8. 12. 2010

Kateřina Orlová

Mladý ministr dopravy Vít Bárta má v úmyslu vpustit do molochu výstavby dálnic čínské a soukromé investory s cílem ušetřit ony miliardy korun, které se do stavby českých dálnic nalijí nad běžný evropský standard. O úctyhodnosti tohoto činu snad nikdo nepochybuje. Nejde o dravou, ale zdravou konkurenci. V tomto oboru se snad chystá i další kultivovaný akt: z českých dálnic by měly po letech progresivního rozmnožování zmizet obrovské billboardy, které nevadí jen řidičům a policistům, ale každému člověku obdařenému minimálním vkusem a citem pro krajinu. Další jev, v němž má naše země nechvalné prvenství. Stačí vystrčit nos za hranice anebo popojet ještě kousek dál, nikde nic tak ošklivého silnice a dálnice nelemuje. V Anglii se kolem dálnic pasou ovce zabezpečené plotem, ale o posledních výkřicích komerce se nedozvíte nic. Ve Francii máte výhled na pastviny plné krav, které žádné megaplochy reklam nezastiňují.   
Mladí lékaři se bouří, vyhrožují exodem, potažmo exitem, a to už není legrace. Důvod je zcela banální: platy a (nesmyslný) systém postgraduálního vzdělávání. Je mnoho důvodů, proč s nimi souhlasit, a proč být proti. Podstatu věci ovšem výstižně vyjádřil jeden lékař z Příbrami (parafrázuji): „Celá léta nám říkají, abychom počkali na reformu. A reforma stále nikde.“ Z historie víme, že velké zlomy ve vývoji společnosti nastávají, když pro ně uzraje doba, a atentáty, stávky, urážky a křivdy jsou jen špičičkou ledovce, záminkou pro změnu, která je nevyhnutelná. Aktivita lékařů začíná nabírat obrátky; dokonce už i oficiální místa zavětřila. Zatím se můžeme jen akademicky dohadovat, jak to s českým zdravotnictvím dopadne. Kdyby to však byl podnět k tak potřebné reformě, dopadlo by to dobře.
Z čtyřdílného cyklu časoměrných dokumentů Pavla Kouteckého a Jana Šikla Evoluce 4 z revoluce jsem viděla jen film o Michaelu Kocábovi a Kryštofu Rímském. Kocáb, v roce 1989 třicátník, těkal po dobu následujících dvaceti let od ambice k ambici motivován ušlechtilým cílem pomáhat a ovlivňovat běh dějin, stejně jako velikášstvím a potřebou moci. Vývoj jeho osobnosti zůstal plochý a na konci dokumentu vynikají spíše ztráty. Rímský byl v době sametové revoluce provokativní adolescent a během let filmování vyzrál do dnešních Kristových let. Jeho život probíhal v krizích, z nichž se vždy dostal o trochu dál a výš. Dnes se ptá po smyslu života a zdá se, že se snaží realizovat pomoc světu v intencích moudré rady: „Chceš být něco platný, chceš-li pomoct hladovějícím dětem v Africe, chceš-li přispět k záchraně planety, jdi domů a starej se dobře o rodinu, konej své dílo, jak nejlépe umíš.“
Vyrostla a dospěla nová, porevoluční generace, které se příliš nedotklo socialistické školství, výchova a atmosféra, generace, která není zkostnatělá podvědomou představou „socialismu s lidskou tváří“, která myslí a jedná trochu jinak než stará garda. Pro mě jsou podobné události vlaštovkami dobrých zpráv, nadějí, že po společenském převratu konečně nastává i převrat v myšlení a konání lidí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář