Jdi na obsah Jdi na menu
 


Požár v Třeboni

28. 1. 2011

Jiří Kos

Při každém větším požáru města vstupuje do mysli postižených obyvatel velký smutek a beznaděj. V afektu zcela jistě nikdo nepomýšlí na následky, ale především na to, jak rozrůstajícího se červeného kohouta co nejrychleji zaplašit. Oheň je totiž dobrý pomocník, ale někdy i zlý sluha.
Smutek v očích měšťanů zavládl i roku 1562, kdy na náměstí v Třeboni vypukl ničivý požár. Muži, ženy i děti se sbíhali k ohnisku - každý se svým džberem nebo putýnkou - rychle vytvořili řetězce od Zlaté stoky, která se klikatila pod hradbami, a s vypětím sil se snažili uhasit vysoké žluté plameny.
 zamek-trebon.jpgTřeboňský hejtman Jan Kekule ze Stradonic postával s písařem Kašparem Ebnerem v úctyhodné vzdálenosti od místa neštěstí a poučoval ho: „Hned při svém nástupu do funkce hejtmana jsem upozorňoval vladaře Viléma, že městu Třeboni chybí městská kašna. Taháme vodu ze stoky, která je příliš daleko. Tímhle couráním oheň neuhasíme.“
Písař Ebner nerozhodně krčil rameny. Usilovně přemýšlel úplně o něčem jiném. Sledoval totiž paní Anežku, vdovu po správci věznice, která se mu už delší čas líbila. Právě její domek byl nejvíce v plamenech. Litoval toho neštěstí, ale na druhou stranu si začal namlouvat, proč by se k němu ta opuštěná nešťastná žena nemohla nastěhovat. Proto popadl volnou putýnku, kterou někdo nechal stát na zemi a zapojil se do řetězce obětavců hned vedle té ženy.
„To je tragédie, že. Přijít takhle o střechu nad hlavou. Léto začalo velice nešťastně. Slunce spálilo na polích půlku úrody a nakonec se opřelo o slaměných střech. Slibuji, že se pro vás pokusím najít nějaké rozumné bydlení. Od čeho jsem přece písař...?“ Tak pravil vychloubačně starý mládenec paní Anežce, když jí předával nádobu plnou vody. Žena se na něho zlostně podívala, vzala podanou putýnku a obsah místo do ohně vychrstla na překvapeného úředníka.
Tenkrát shořelo 48 měšťanských domů a oheň přeskočil i na zámek, kde napáchal jen menší škody. Postižení obyvatelé okamžitě začali s výstavbou nových domů nebo s přestavbou těch ohořelých. Staré listiny nám prozrazují, že někteří nemajetní vlastníci se svých pozemků vzdali a poskytli tak obci prostor na jižní straně náměstí pro stavbu nové radnice. Stará radniční budova, která sousedila se zámkem, totiž nevyhovovala rostoucím potřebám zbohatlé obce.
Paní Alžběta se odstěhovala se svolením místního hejtmana někam na venkov, proto neobratný písař Ebner se svými návrhy neuspěl. Kdyby raději počkal do příštího dne a na rovinu vyjevil své city, možná by spíše získal její přízeň.
Panovník Vilém z Rožmberka patřil mezi stavbymilovné vládce a požár mu dal skvělou záminku k rozsáhlejší přestavbě stávajícího třeboňského hradu na moderní zámek. Současně naplánoval výstavbu kašny na novém náměstí. Povolal do svých služeb vlašského stavitele Antoniho Ericera, který všechny stávající zámecké budovy výškově sjednotil a přistavěl dvě nové do konečné obdélníkové podoby vnitřního nádvoří.
Kamenná kašna, podložená třemi stupni, byla zasazena do náměstí nedaleko radnice v roce 1569 a její desetibokou žulovou nádržku ozdobily kruhové reliéfy antických hlav.
Náměstí města Třeboně a jeho okolí prošlo přes staletí mnoha změnami, ale základní charakter zůstal právě z 60 a 70 let 16. století. Kašna ani obyvatelé města už nikdy nezažili podobný žár ničivého ohně, tak jak tomu bylo osudného dne roku 1562.


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář