Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tak nevím

9. 2. 2011

Lumír Šarman

Nejsem lékař a celé naše zdravotnictví vnímám intenzívně pouze zřídka a to z pozice nemocného. Je fér napsat to předem, protože něco jiného by asi napsal člověk, který k lékaři pravidelně dochází, protože trpí dlouhodobými problémy, nebo člověk, který čeká na dlouho naplánovanou operaci. Nic takového se mě prozatím netýká. Vím ale, že je pouze otázkou času, než mě nějaká choroba „dostane“ před někoho, kdo bude mít na sobě bílý plášť.
Jak se naše společnost dívá na lékaře? Tradičně patří toto povolání mezi ta nejuznávanější. Doktor je pro mnoho lidí něco jako pánbůh, protože pomáhá s bolestí a zbavuje trápení. Pokud je lékař osobou s náležitě vyvinutým charakterem, nebude trpět pocity spasitele, který si je dobře vědom své nezastupitelné role v dnešní nemocné společnosti (měřeno mírou zdravotních obtíží).
   Akce několika tisíc lékařů probíhající pod názvem „Děkujeme odcházíme“ se projevuje na organismu české společnosti jako rostoucí vřed. Většinu společnosti zatím příliš nebolí, ale těm, kteří jsou nejblíže a  v „dosahu“ tohoto problému, už jde pomalu hlava kolem. Lékaři mimo sféru soukromých ambulancí se domáhají řady změn v systému. Nejviditelnější je zápas za výrazné zvýšení mezd a změnu systému vzdělávání, který je podmínkou pro kariérní (platový) růst.
   Od roku 1989 se na čele ministerstva zdravotnictví vystřídalo suverénně nejvíce povolaných, když to srovnáme s ostatními ministerstvy. Co do cvrkotu může konkurovat snad jen ministerstvo životního prostředí. Mimo jiné pohledy se nabízí i tento – zdravotnictví je oblast, se kterou si komplexně zatím nikdo neuměl poradit, protože je natolik společensky (politicky) citlivá, že se všechny politické strany bojí (oprávněně) negativního dopadu na příští volební výsledek.
   Poslední ministr zdravotnictví, Leoš Heger, se teď snaží vyřešit rébus. Kde vzít na platy lékařům a nekrást z jiných hromádek už tak napnutého a deficitního rozpočtu. Našel dvě miliardy, což konkrétně pro lékaře znamená od 5 do 8 tisíc měsíčně více. Někteří ředitelé nemocnic (například v Plzni) nabídli svým doktorům, že dají ještě víc. Lékařský odborový klub však zatím velí: Nic takového!  Buď nám dáte podstatně více a splníte další požadavky, nebo odejdeme.
   Člověku (zatím zdravému a tím i nezávislému) se chce říct: No tak hoši jděte! A na cestu si vezměte jedno přísloví – kdo chce moc, nemívá nic. Vykašlete se na své poslání pomáhat. Berte práci lékaře jen jako dobrý a výnosný džob. Vydupejte si víc, když většina ostatních bude muset šetřit. Jen do toho. Až se bude příště dělat průzkum mezi veřejností a práce lékaře poklesne v očích lidí o několik příček dolů, nedivte se. Nejsme si totiž jako pacienti už úplně jistí, jestli vám o nás jde. Pro společnost to bude užitečná lekce. Z chudáka a jeho zachránce se role změní na zákazníka a dodavatele služby. A to se vším všudy.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář