Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tří králové

5. 1. 2011

Jiří   K o s

     Na vesnicích a v některých městech se koná na začátku roku velice hezký zvyk, že tři chlapci v přestrojení za krále z Orientu  chodí od domu k domu, oznamují příchod Ježíška a vinšují lidem štěstí, zdraví a lásku. Přitom píšou vysvěcenou křídou na dveře známé iniciály K+M+B, což jsou jména - Kašpar, Melichar a Baltazar. Za veršované přání dostávají různé sladkosti nebo malou finanční hotovost.
     Studenti Karel, Petr a Radim se rozhodli, že to také zkusí. 6. ledna, to byla zrovna sobota, sedsci0117.jpg oblékli se do krásných třpytivých šatů, Radim si načernil uhlem tváře a ruce, aby vypadal jako černoch, potom popadli proutěný košíček a začali obcházet všech jednatřicet domů ve vesnici.
     Jejich činnost provázela rozvaha a dobrá nálada a také kladné hodnocení občanů, kteří je vítali a obdarovávali různými pamlsky z vánočních zásob. Situace se změnila, když zazvonili u dveří někdejšího ředitele zdejší školy a později i školního inspektora ve výslužbě pana Kocourka. Lidé o něm tvrdili, že se stal díky dlouhodobé samotě podivínem. Žena mu před deseti lety zemřela a dvě dospělé dcery, které se provdaly do zahraničí, o něj nejevily přílišný zájem.
     Pan Kocourek udiveně otevřel dveře, poslechl si básničku, kterou tři králové postupně odříkali, a když čekali na odměnu, pravil:
„Ale, ale chlapci… Copak neznáte bibli? Jestli chcete hrát poctivě roli tří králů, musíte si náležitě prostudovat patřičné historické prameny. Tři králové hledali Ježíška a nesli mu vzácné dary. Tak proč čekáte dary ode mě?! To já bych měl něco dostat od vás,“ řekl pan řídící, odvážně sestoupil v puntíkatých bačkorách do vysokého sněhu a začal chlapcům přehrabovat košík.
„Samé čokolády a bonbóny. Jenže já mám cukr v krvi, vysoký cholesterol, tak mi doktor sladké zakázal. Vezmu si tohle pěkně červené jablíčko,“ řekl, a s ovocem v ruce vystoupal po schůdkách zpět ke dveří, oklepal si bačkory od sněhu, před udivenými zraky chlapců zmizel v chodbě, načež za sebou zabouchl dveře. Ani za to jablko nepoděkoval.
     „Tak - tuhle nepříjemnost máme za sebou. A teď nás čeká ještě jedna,“ řekl Karel, když se vzpamatoval z úleku. Ukázal na poslední dům u zastávky autobusu. Bydlela v něm slečna Klára. Přistěhovala se do jejich vesnice z Prahy a lidé o ní říkali, že je spolumajitelkou jednoho pražského veřejného domu.
     Tři králové se zastavili u nasvíceného domu a dohadovali se.
„Má cenu tam jít?“ ptal se Petr, „ona je totiž slečna Klára dost podivná. Ještě víc než pan Kocourek. A určitě nemá cukr a cholesterol v krvi. Co když nám sebere celý košíček…?“
„Řekli jsme si na začátku této akce, že budeme přát všem lidem ve vesnici. Takže slečně Kláře také. Kamarádi, dejte hlavy vzhůru! Však nás neukousne. Radime, zazvoň!“ rozhodl Karel.
     Za malou chvíli se dveře u domku otevřely a v nich stála půvabná paní Klára v dlouhém županu, který jí studený větřík odhrnoval a ukazoval nahé nohy. „A hele, tři statní mládenci v plné zbroji. A přímo královské,“ zažertovala žena. Když si poslechla jejich básničku a přání, ukázala na Radima a zeptala:
„Jsi černoch nebo nejsi černoch?“
„Teď jsem černý král Baltazar,“ odpověděl pohotově Radim.
„A jsi černý všude?“ záludně se vyptávala slečna.
„Skoro všude,“ zněla odpověď
„Dobře, když ho budeš mít v kalhotách černýho, dostaneš ode mě tisícikorunu. Když ne, doprovodíš mě dobrovolně do ložnice,“ rozhodla najednou  v rozmaru slečna Klára.
     Radim zaváhal. Nejprve si přeměřil ženu od hlavy k patám, aby tak získal čas a nakonec se ještě vypočítavě zeptal: „Mohl bych ty peníze vidět? Ne, že bych vám nevěřil, ale já hraji poctivou hru.“
„No ovšem, tady jsou – a ty ukaž!“ řekla žena, sáhla do kapsy županu, vyndala odtud svazek bankovek, jednu oddělila a zamávala s ní před chlapcem.
     Radim přikývl na souhlas, zdvihl královský šat a ukázal.
„To se mi snad jenom zdá!“ zvolala překvapeně Klára, „on ho má skutečně černýho. Tady máte, vaše výsosti, tu slíbenou tisícikorunu a padejte všichni od mých dveří. Za chvíli za mnou určitě přijde některý z vašich otců a já ty peníze od něho dostanu zpátky.“
     Tři králové spokojeně odcházeli od domu slečny Kláry a za prvním rohem se Karel Radima zeptal: „Jak jsi jenom tohle mohl předpokládat? Anebo ses skutečně načernil úplně všude?“
„Nic jsem dopředu nevěděl,“ odpověděl popravdě Radim, „v kapse mi však zbyl ještě malý kousek uhle. A ta kapsa má díru. Proto nebylo složité si ho rychle nabarvil.“